Jdi na obsah Jdi na menu
 


*Fan fiction IV.*

7. 1. 2007

Napsala : Z.L.Y. a Salvation Angel 666

Název : Deník jedné slečny

Žánr : Romantika, Deathfic

Párování : Lauri Ylonen a Eila

 × Nic z této fanfiction není pravda a ani se to nezakládá na skutečných událostech nebo pojmech,vše je pouze vymyšlený příběh ×

 × Nekopírujte do svých příspěvků ×

Je to už spoustu let zpátky, byla to moje největší láska. Na to, co jsme spolu prožili nezapomenu ani v hrobě. Ale taky si to budu do smrti vyčítat. Přestěhovala jsem se z Kuopia do Helsinek a tím pádem jsem začala chodit na jinou školu- tehdy mi bylo 16. Přišla jsem do nové třídy a všichni se na mě tak divně dívali, jako kdybych byla nějaká socha nebo co. Jen jeden pohled se mi nedařilo vyhnat z hlavy... Možná i proto, že byl jiný než ostatní a takový... zvláštní... nádherný. Jako jediný se zdál, že by měl zájem se se mnou bavit a proto jsem, ani nevím proč, očekávala, že za mnou přijde a třeba se představí. Navzdory mé představě jsem se dočkala prvního šoku. Když zazvonilo, začala hlasitá přestávka. Štěbetání spolužáků, ale přebyl jeho hlas: "Hej! Ty! No ty, co nemáš žádný kozy, s tebou mluvim!" Nebyla jsem zrovna nejvyspělejší ze třídy, ale tohle bylo hnusné. I když mi skoro celou přestávku se svou partou nadávali a uráželi mě, jeho oči se nezměnily. Dívaly se na mě omluvně, jako by litoval toho, co dělá, ale nemohl jinak. Nechápala jsem to... Ty oči byli tak upřímné. Jeho kamarádi ale byli ostřejší: "Hej, ty jsi sem přišla asi jen proto, protože tam v tý škole si mysleli, že jsi ještě na základce ne?! Haha..!" smáli se... Zařezávalo se to ve mně, ale přece hned první den nevybuchnu. Musím se ovládat. Konečně jsem vyšla před školu. V uších mi stále zněly jejich urážky a nadávky, ale byla jsem na rozpacích. Ten jeho pohled! Lauri se jmenoval... Myslím, že tak mu řekl jeden jeho kámoš. Ale druhý den nepřišel do školy a jeho kámoši seděli zaražení a nic neříkali, což mě udivilo… O první přestávku jsem se snažila zapadnout do hloučku debatujících dívek, ale když jsme zjistila, že se baví jen o módě a podobných věcech, sedla jsme si zase sama do zadní lavice. Přemýšlela jsem o to, proč asi nepřišel, když si někdo sedl vedle mě. Byla to menší dívka s dlouhými blond vlasy a usmála se na mě. "Ahoj." Její podrav jsem radostně opětovala. "O čem jsi přemýšlela?" "O tom, proč asi Lauri..... Jmenuje se tak?" Dívka přikývla. "...nepřišel do školy." "Lauri... Frajírek třídy... Nemyslím si, že by byl nemocný, možná se mu sem jen nechtělo." "Proč myslíš?" "Ty se ho ještě zastáváš, když ti včera tak nadávali?!" "No,¨nezastávám, ale jen mě to překvapilo... Včera byl takový odvážný a dneska tu najednou není…" "No to neřeš... Jak se jmenuješ? Já jsem Eila." "Anita..." "Tak vítej mezi náma, Anito!" řekla Eila a podala mi ruku... Potom zvonilo a Eila odešla na své místo... Odpoledne po škole jsem se šla trochu projít, nechtělo se mi zůstávat doma a v parku jsem ho potkala... Bála jsem se ho, ale zároveň jsem ho chtěla poznat. Naproti mě šel Lauri a tvářil se velice nevinně... Když si mě všiml, zpomalil krok. Nejspíš, aby měl čas si rozmyslet, co má udělat. Přišel ke mě blíž a docela mile pozdravil. Opětovala jsem a pak jsem nervózně dodala: "Jak se máš?" Povzdechl si a bylo vidět, že váhá. "Špatně." vybral si pak raději pravdu. "Stalo se něco?" "Stalo." "Něco vážnýho?" "Jo." "Můžeš mi to říct?" "Asi ano." "Chceš mi to říct?" Tyhle otázky už mě vážně nebavily! Přemýšlel. "Ano." řekl pak tiše. Rozhlédl se a pak přešel k lavičce, kde si sedl. Neváhala jsem a posadila se vedle něj. Chvíli měl ruce v klíně a pomalu se pohupoval. Dívala jsem se do předu, když jsem si periferním viděním zahlédla rychlejší pohyb. Otočila jsem se zjistila, že to byla padající slza. Plakal. "Tak co se stalo?" Nebyla jsem si jista, co dělat. "Rodiče se rozváděj." "To mě mrzí.Ty se budeš stěhovat?" řekla jsem a hrklo ve mně, uvědomila jsem si, že bych ho už nemusela vidět... "Ne, to ne... Budu tady bydlet s tátou." "Tak proč pláčeš?" "Já… Já… Nevim... Prostě se mě to dotklo, že mi naši jen suše oznámili, že se rozvádí a že matka se stěhuje ke svýmu novýmu." "No, to přejde…" řekla jsem klidně a odvážila se ho jemně pohladit po ruce. Zase se na mě podíval tím jeho propichujícím pohledem a s novými slzami v očích řekl: "Promiň... Promiň mi ten včerejšek. Choval jsem se jak kretén, taky jsem to pak říkal klukům a oni teda slíbili, že ti dají pokoj... Dodrželi?" "Ano, divila jsem se... Proč jste to vlastně dělali?" "Hmm... Asi proto, že jsme chtěli zamachrovat nebo já nevím, ale chovali jsme se jako blbci..." "Jo, to máš pravdu.." usmála jsem se. Taky se usmál a najednou nevěděl, kam s očima. Po chvilce si troufl se na mě podívat a z lehkým začervenáním mě jemně pohladil po tváři... Ten dotek byl úžasný, zachvěla jsem se cítila, že mi zádech přes to teplo kolem naskočila husí kůže. "Nešla bys třeba do cukrárny? Nechci být teď sám, ne teď..." Přikývla jsem. "Ale já tu nemám peníze." "To nevadí, já mám dost." s těmito slovy se zvedl a setřel si slzu. Všimla jsem si, že má řasenku. Nevěděla jsem, jestli se usmát nebo co si myslet, ale co to řešit. Vstala jsem a kousek ho doběhla. "Skoro vůbec to tu neznám. Kdeže ta cukrárna je?" "Neboj se, já tě tam dovedu." řekl už s klidným hlasem, pousmál se a pokračoval: "Jestli chceš, tak ti tu můžu ukázat nejlepší místa a vůbec... Provést tě Hellsinkama… Co?" "No, musím se přiznat, že jsi mě překvapil, ale jo... Půjdu s tebou... A moc ráda." dodala jsem tiše. "Ok, tak kdy začneme?" "No třeba hned, já mám času..." usmáli jsme se. "Takže zajdem na zmrzku a pak tě teda provedu!" řekl o poznání veselejším tónem hlasu... Byla jsem šťastná... Lauri mě provedl snad všemi kouty Helsinek a já byla štěstím bez sebe, když si konečně uvědomil, že už to dnes stačilo... "Můžu tě doprovodit domů?" "Ne že můžeš, ty musíš, protože já odsud ani náhodou netrefim!" zasmála jsem se a šťouchla do něj. "Okééj!" řekl protáhle a oplatil mi můj šťouchanec... "Řekla jsem mu adresu a on jí skoro bezmyšlenkovitě našel. Znal to tu velmi dobře. V ulici se rozhlédl po velkých domech bohatých rodin. "Bydlíš tady?" "Jo, támhleten dům." ukázala jsme prstem na obrovskou kamennou stavbu po levé straně, před kterou stál černý kabriolet. "Wow..." vypadlo z něj, což mě rozesmálo. "Tvoji rodiče jsou bohatý?" "No... Docela jo, teda táta, je šéfem jedné z největších obchodních agentur ve Finku." "No páni... Já bydlím tam." kývnul hlavou k ne moc vzdálené čtvrti, kde byly bytovky, paneláky a pár menších domečků. "Ten žlutý je náš." "Hezký, takový... roztomilý..." Málem jsem dodala jako ty, ale naštěstí jsem se včas zastavila. "Můžu pro tebe zítra přijít?" zeptal se pak. "Jasně. Přijď. Zatím ahoj." Rozešli jsme se každý na jinou stranu, ale já se ještě ohlédla. Chvíli jsem se na něj dívala, když se ohlédl také. Rychle se ale obrátil zpět a zrychlil krok. CRRR!!! Fuj! "Do hajzlu!" ten hnusný budík zvoní v 7 ráno... Ale vždyť mě to nevadí! Já dneska uvidím Lauriho!! A na to je i ten můj uřvanej budík krátkej, aby mi svým vlezlým drnčením zkazil náladu... To ani náhodou! Nevim proč, ale najednou přemýšlím, co na sebe a jak se namalovat... Co se to se mnou děje? Když už jsem hotová a se vším spokojená, o půl 8 zazvoní zvonek u dveří. Celá natěšená běžím otevřít a málem dotyčnému skočím kolem krku: "Ahoj Lauri!" "Čau, no ne, ty jsi ale kočka!" vydechl a zeptal se: "Jdeme?" "Jo, můžu tě zas dneska pozvat já? Mohli bysme zajít na krytý bazén..." navrhla jsem. "Tak jo... Stavím se pro tebe!" "Dobře" Celou cestu jsme si povídali, měli jsme si pořád co říct. Ve škole den probíhal nudně, až na přestávky, které jsem trávila s Laurim... Zamilovala jsem se... Byla jsem si téměř jistá. Po škole, jak slíbil, pro mě přišel a šli jsme na bazén… Vyšli jsme oba ze šaten ve stejnou chvíli. Prohlédla jsem si ho. Pak jsem se zadívala na jeho plavky a začala si představovat, co může být pod nimi. Málem jsem si musela dát facku, tohle já přece nedělám! Užili jsme se zábavné odpoledne a když jsem vyšli před bazén, zastavil se. "Nechceš se jít ještě projít?" Kývla jsem, proč ne. Doma mám být až za hodinu. Šli jsme po úzké vyšlapané cestičce za budovou krytého bazénu, kde cesta pak pokračovala kolem kamenné zdi. Šla jsem krok za ním. Lauri se zastavil. Nevěděla jsem proč. Chvíli stál a jen tak se na mě díval. Tála jsem. Pak se předklonil a krátce mě políbil. Zírala jsem na něj, ještě nikdy mi nikdo nedal pusu. Jakmile jsme se od sebe odtrhli, zadíval se mi dlouze do očí... Nemohla jsem odolat, přitáhla si ho k sobě a naše rty se setkaly znovu, teď už v divočejším polibku. Líbali jsme se asi čtvrt hodiny a ani jeden nechtěl přestat. Ale všechno hezké jednou končí, takže mě Lauri potom doprovodil domů a já jsem byla jako omámená... Pořád jsem ho cítila. Večer jsem nemohla usnout... Píp, píp... Přišla SMSka... "Lauri!" usmála jsem se a začetla se: MOIKKA ANI, SPIS? JA NEMUZU USNOUT... PORAD NA TEBE MYSLIM. UZ SE NEMUZU DOCKAT ZITRKA. DOBROU NOC, LAURI... Povzdechla jsem si a napsala mu: JA TAKY NESPIM, PORAD SE MI PREHRAVA DNESNI ODPOLEDNE- BYLO NEJHEZCI JAKE JSEM KDY PROZILA. DIKY. DOBROU SLADKOU NOC. ANITA... Pak už jsem opravdu unavená po dlouhém přemýšlení usnula... Další den byl pátek a já někde v hloubi duše cítila,že tento den bude něčím jiný... Ráno pro mě opět přišel a uvítal mě s andělským úsměvem. Ve škole se mnou trávil v  poslední lavici každou přestávku. Když si jednu odskočil, přešla jsem opět k hloučku štěbetajících dívek, přeci jsem nemohla zůstat bez kamarádek. Zaposlouchala jsem se to jejich vzrušeného hovoru. "Lauri má konečně holku." "No jo, jako je to frajer, ale já bych s ním nechodila. Je divnej." "To jo, ale už měl načase. Vždyť jako jedinej ze třídy je ještě panic." Stádo dívek se hlasitě až výsměšně rozesmálo. jejich řeči mě znechutily. Vrátila jsem se do lavice a přemýšlela. Drbny, ale jejich poznámka mě utvrdila v tom, že Lauri není sukničkář. když se vrátil a posadil vedle mě, usmál se. "O víkendu jedu na chatu, naši budou malovat. Nechtěla bys se mnou?" "Vážně? Moc ráda pojedu..." bezmyšlenkovitě jsem vykřikla. Lauriho to podle mě trochu překvapilo, ale já už se nemohla dočkat... Budeme spolu... Sami... „Tak dobře! Zítra brzo ráno vyjíždíme. Jo a prosim tě, hlavně si s sebou neber nějaký ty přebytečný krávoviny... Jo?" podíval se na mě skoro až prosebným výrazem a já se musela zasmát. "Neboj se, vezmu si jen to nejdůležitější... Slibuju!" vztáhla jsem prsty k přísaze. "OK! Takže jsme domluvení..." políbil mě, ale jen krátce, protože zvonilo. Škola skončila a já honem letěla domů si zabalit věci, ať ještě teď můžu s Laurim ven... Chvíli jsme se procházeli a pak jsme zalezli do jednoho starýho domu, byla tam menší sedačka, která asi už pamatovala roky, ale nevadí... Usadili jsme se… "Kde teď jsme?" zeptala jsem se a rozhlížela se kolem. "V domě." "Jo, to zrovna vidím taky." řekla jsem se smíchem. "Je tu špína." Podívala jsem se na pohovku v vrstvou prachu. Lauri vyndal mobil a zapnul nějaké písničky. Teprve asi po minutě mi došlo, že to je jeho hlas.. Zpíval moc hezky. Nechala jsem se unášet ve zvláštní barvě jeho hlasu...opřela jsem si hlavu o jeho rameno a pohladila ho po vlasech...podíval se na mě a já si ho k sobě přitáhla a divoce políbila...oplatil mi...potom mi zajel rukou pod tričko (i přes svetr a bundu) a líbal mě... Jemně, ale zároveň vášnivě… Rukou mě nejprve hladil po boku a vyjel trochu výš, k mým ňadrům a po chvíli mě jedno začal hladit. Jeho dotek byl úžasný. On byl však strašně nervózní. Slyšela jsem jeho nejistý dech. Všimla jsem si vybouleniny na jeho černých volných kalhotách, když mu zazvonil mobil. Lekl se prudce sebou trhl. "Ano tati?... Jo jasně, já vím, hned tam budu... Počítáš teda s tím, že se mnou pojede Anita?... Jasně, já vím, že jedem brzo, hned jsem tam..." Pověsil. "Já... Já musím jít." Bál se mé reakce na to všechno, na to, co dělal, na to, že musí jít... Musím přiznat, že mě to zamrzelo, ale řekla jsem: "Jo, to je v pořádku..." Rozpačitě vstal a chytil mě za ruku a šli jsme zpátky. Když jsme stáli před mým domem, tak jsme se rozloučili a on se omluvil: "Promiň... Táta volal, že je to něco neodkladnýho a že mám přijít" pohladil mě. "Ale zítra v 6 ráno! Tak buď připravená!" mrknul na mě. "Budu… Už se moc těším!" zašeptala jsem mu a ještě mu vlepila pusu na tvář. "Tak já už jdu... Ahoj!" "Ahoj!" Ještě jsem mu zamávala a pak zmizel v zatáčce. Večer vůbec neubíhal rychle a jak jsem zalehla, tak jsem se asi ještě do 3 ráno převalovala... Pak jsem usnula.. Probudila jsem se v 5:50 a když jsem zjistila kolik je, zpanikařila jsem, začala hledat oblečení a čistit si zuby, naštěstí jsem tím spěchem nabrala takovou rychlost, že když bylo 5:58 už jsem čekala až budu moct otevřít dveře. Lauri byl přesný, když moje vteřinová ručička posunula minutovou na 12, zazvonil zvonek. "Ahoj. Časoval sis to?" "Jo, stojím tu už minutu, abych byl přesnej." Zasmála jsem se a i s malým černým kufrem jsem zamířila k autu jeho otce. Jejich malé staré zelené auto stálo přes ulici. Mrzelo mě, že Lauri není bohatý, protože z toho musel být smutný, když vídal mě a náš mercedes a tak. Než jsem stačila dopřemýšlet, Lauri mi zavazadlo vzal a dal ho do kufru automobilu. Přijeli jsme před chatu, kde nám Lauriho otec s úsměvem ve tváři oznámil, ať to tu nezboříme a my se vydali do na obchůzku jezera u chaty. Ještě jsme viděli auto Lauriho táty, jak zajelo na hlavní cestu a pak už jsme si jenom užívali sami sebe. Blbli jsme na břehu jezera, lechtali se, líbali, dráždili... Najednou mě Lauri chytil kolem pasu, přitáhl si mě k sobě a zadíval tak hluboko do očí, že jsem si myslela, že to se mnou sekne... Ale udržela jsem se... Za chviličku řekl: "Anito... Já... Tě moc miluju! Jsem poprvý zamilovanej a strašně moc!" Dlouze a vášnivě mě políbil. "Lauri..." řekla jsem trochu opatrně... S trochu vyděšeným pohledem se na mě podíval, protože jsem se odmlčela... "…Já jsem ti jen chtěla říct, že já cítím to samý!" přisála jsem se k jeho rtům. Ale teď bylo naše líbání jiné. Bylo to moc napjaté, takže to někde potřebovalo vybouchnout... Lauri mě chytil za ruku a rychlým tempem jsme se vraceli k chatě. Odemkl a zabouchl dveře... Pak mě na ně přimáčkl a začal nedočkavě líbat... Já mu mezitím rozepnula bundu a sundala ji z něho... On udělal to samé. Přepadlo mě něco, co jsem ještě nikdy nepoznala a nedalo se to ovládat. Tolik jsem po něm toužila... Vysvlékl mi svetr a pomalu zajížděl svýma horkýma rukama pod mé tričko... Cítila jsem jeho nervózní dech na svém krku a začala ho jemně kousat do ucha. Jeho zrychlující se dech se pomalu měnil ve vzdychání a já mu sundala tričko. V tom mě vyzvedl do náruče a odnesl do našeho pokoje... Položil mě na pohovku, sundal tričko, hned za ním letěla dolů má podprsenka a za chvíli i kalhotky... Totéž jsem udělala já s jeho věcmi... Byl hodně vzrušený... Přes jeho odhodlání jsem na něj pozorovala i velký strach. Ano, bál se. Bál se toho, že něco zkazí, udělá špatně... Lehl si na mě a pokrčil pravou nohu tak, že jsme jí měla skoro v podpaží. Čekala jsem, ale nic se nestalo. Klepal se. Byla to hodně trapná chvíle a já věděla, že si musí připadat strašně. "Neboj..." zašeptala jsem a on se na mě konečně dokázal podívat. Velmi hluboce mě políbil a já se rozhodla vzít to do svých rukou. Překulila jsem se na něj a líbala ho na hrudi, hladila ho... Ale pak už jsem nechtěla čekat... Podívala jsem se na něj a uviděla jeho trochu zděšený a nervózní výraz... Znovu jsem zopakovala: "Neboj se..." a pak už jsem vnímala jen to, že do mě proniknul... Tu krátkou bolest jsem ani nevnímala... Hladil mě, sedl si přitom a líbal všude, kam dosáhl... Po dost dlouhé době líbání, mazlení při tom a jiných neskutečně úžasných věcí se uspokojil. Hlasitě vydechl a zavřel oči. Jen tak seděl a dýchal, velmi rychle dýchal. Byl moc unavený a vyčerpaný, viděla jsem to na něm. Nevadilo mi, že neuspokojil mne, vůbec, ani jsem po tom netoužila. Ale stejně byl úžasný. Položila jsme mu hlavu na rameno a dvěma prsty mu přejížděla po hrudi. Po chvilce jsme už oba usínali... Ráno mě vzbudila příjemná vůně... Otevřela jsem oči, oblékla si župan a šla za nosem. Nakoukla jsem asi do kuchyně a Lauri stál u linky, pískal si a něco kuchtil... Potichu jsem k němu přišla a objala ho... "Uáá!!!" zaječel… "Dobré ráno!"...s rozesmátým hlasem jsem rychle dodala. "Dobré… Téda, ty jsi mě polekala!" řekl s úlevou a něžně políbil... "Co to tu tak voní? Ty něco vaříš jo?" zeptala jsem se ho provokativním hlasem... "No, vařím no... Něco se ti snad nezdá??" "Neotrávíš nás?" "No dovol!" plácl mě přes zadek... "Kdybych nevařil, tak umřem. to bys chtěla?" "Ne, to rozhodně ne." řekla jsme rychle. "Dneska večer zase odjíždíme, to je blbý, co?" posmutněl a obrátil se zase k lince. "Jo, to je. Tak... Co budem dneska dělat? Musíme si to nějak užít..." Musela jsem se usmát při vzpomínce na včerejšek.  Ale rozhodně to včera bylo pěkný. Poprvé to přece není nikdy ideální. Pomyslela jsem si... "Ani... Víš no... Včera... To nebylo asi nic moc že?" "Lauri, prosím tě! Bylo to poprvé a mě se to líbilo... Tobě ne?" zeptala jsem se potichu… "No mě taky, ale myslel jsem, že tobě ne... Tak jsem se jenom ujistil…" mrkl na mě... "No tak to dneska napravíme??" šibalsky jsem řekla a políbila ho na ouško... "Ale já přesně nevím, kdy  přijede táta... Bylo by asi blbý, kdyby... brzo, co?" "To asi jo... Ale má přijet večer, takže odpoledne to stihnem." Pak jsme se rozesmáli a Lauri naservíroval snídani. "Aaaa... Omeleta z vajíček." "A z domácích." "Máte slepice?" "Dvě." odpověděl se smíchem. "Okej... Tak jdu na to." odhodlaně jsem se pustila do své voňavé snídaně... Lauri se jen usmíval a nic neříkal... "Co je?!" zeptala jsem se ho s podezíravým výrazem ve tváři... "Co by bylo?" jen odpověděl... "No... Ale máš to skvělý!" Tak nad tímhle jsme se museli rozesmát- kdo by nedokázal roztřískonout vajíčka a usmažit je? Dopoledne jsme se povídali a já najednou začala cítit takové šimrání ‚tam dole‘... Hltala jsem Lauriho slova a přitom vůbec nevnímala, co říká… Sledovala jsem mu jeho sexy rty... "Tak co si o tom myslíš?" zaslechla jsem jeho hlas. "Cože?" "No co si myslíš o tom textu?" "Sorry, jakym textu?" "No teď jsem ti odvyprávěl celej ten novej text, pokud sis nevšimla." zadíval se nechápavě na mě. "Eh... Já... Promiň... Nemohl bys to zopakovat?" Lauri začal znova od začátku, zoufale jsme se snažila udržet pozornost, ale nešlo to. "Tak co?" "Jo, dobrý." "Takže si mě neposlouchala!" "Jak to víš?" "Právě jsme odříkal přísahu armády spojených států amerických." rozesmál se. "Jeh... Sorry... Já za to fakt nemůžu!" "Vždyť já ti věřím." "Já přece vím..." řekla jsem svůdným hlasem, vrhla se na něj a začala ho líbat... Na krku, na rtech… Propletli jsme naše jazyky a něžně si s nimi hráli... Pak jsem mu začala rozepínat košili a on jen zrychleně vydýchával... Serval ze mě tričko a hodil ho bůhví kam... Posunula jsem se dolů... Pomaličku jsem mu rozepínala kalhoty a on se na mě se zálibou díval... Pak jsem mu je jemně stáhla... S mým oblečením nakládal obdobně. Dneska byl odhodlaný to nezkazit. Touha po tom, udělat mi radost, mu plála z těch krásných zelených očí. Nedělala jsem si starosti nad ničím, zatím, a oddávala se jen jemu. Z podlahy jsem sebrala peříčko. Nechápavě se na mě podíval, já se usmála a začala mu s ním přejíždět různě po těle. Byl napnutý, ale nechtěl to na sobě dát znát... Rozepnula jsem si podprsenku, sundala si kalhoty. Lauri ke mně přistoupil, já si sedla on mi sundal kalhotky... Začal mi slíbávat celé tělo, až skončil dole... Sténala jsem vzrušením... Pak jsem pomalu sjela k němu a vniknul do mě... Bylo to hodně spontánní a divoké...(oproti včerejšku)... Škrábala jsem ho do zad nebo ho hladila... On samozřejmě nebyl pozadu... Cítila jsem pocit jako ještě nikdy. Rukou jsem pevně chytla peřinu, ale stejně hlasitě vzdychala. Dlouze vzrušeně zasténal a já cítila, že vyvrcholil, ale on ještě chvíli pokračoval. Cítil mé stahy a já zavřela oči, když jsem hlasitě vykřikla. Rychle ze mě vyklouzl a spadl vedle mě. Pak se usmál a políbil mě. "Lauri…" vydechla jsem. "To bylo úžasný!" "Jo, to bylo... Anito, miluji tě!" "Já tebe taky!" přejela jsem mu jazykem po spodním rtu a po oušku. "Budete nejmíň stonásobné repete…" zakřenila jsem se... "Eh, myslíš, že to zvládnem??" podívá se na mě Lau s výrazem, kterýmu nejde se nesmát... "No, ovšem, že to zvládnem, ale dneska už asi ne…" rozesmála jsem se. "A sakra... Otec přijel! Honem oblíkat!" "Juj, to musel zrovna teď??!" naštvaně jsem prohlásila. "No lepší dobu si vybrat nemohl, to je fakt." Lauri obrátil oči vsloup. "No, vlastně moh." dodá po chvíli Lauri. "Jo?" "No kdyby přijel před pěti minutama a vešel..." "No tak to určitě." Oba jsme se rozesmáli a posadili se na zadní sedadlo.  Lauriho otec se k němu otočil. "Víš, Lauri, bylo by lepší, kdybys tu zůstal, protože maminka si bude brát věci a tak a bude doma dost chaos, ale musíš chodit do školy." Zamyslel se, ale já jsme bezmyšlenkovitě vyřkla: "Tak může být u nás." S nadějí jsem se zahleděla na jeho otce. "No nevím, jestli je to zrovna dobrý nápad... Tvoji rodiče by s tím asi nesouhlasili." řekl. "No rodiče je to poslední, co by tomu bránilo. Vážně! Lauri by moh bejt klidně u nás...!" "No, já si to ještě rozmyslím." ... "Tak pane Ylönene, může teda Lauri? Prosím..." "Tak dobře. Ale když by se to vašim nelíbilo, tak Lauri, přijdeš domů ano?" "Jasně otče!" ještě vykřikne, když už spolu jdeme k nám. Lauri u mě bude celý týden! Budeme pořád spolu!  Máma byla momentálně na nějaké té její služební cestě, jako obvykle a táta nebyl problém. moc jsme si rozuměli. Vzal starou postel, složil jí a přišoupl těsně vedle té mé, přičemž na mě mrkl. Málem jsem vybuchla smíchy, ale udržela jsem se a mrknutí mu opětovala. Dnes už bylo pozdě a měli jsme dost. S Laurim jsem se dívali na pár filmů a těšili se na zítřek, při tom těšení jsme usnuli. Ten týden uběhl jako voda, ale mě se nechtělo se s ním rozloučit. "Lauri, já tě nikam nepustim! Zůstaň tu se mnou..." vzlykala jsem. "Anitko, ty pláčeš, jako kdyby jsme se už neměli vidět!" "Já nechci, abys teď šel pryč... Prosím, ještě tu dnes zůstaň! Lauri, prosím!" svírala mě podivná úzkost. Nemohla jsem Lauriho nikam pustit. Měla jsem zvláštní tušení, že dnes ještě ne. "Vždyť akorát udělám pár kroků a jsem doma..." podívala jsem se na něj ublíženýma, ubrečenýma očima... "Tak tu zůstanu, ale jenom dneska." vlepila jsem mu pusu. "A když už teda jenom dneska, tak si to trochu zpestříme, co ty na to?" "Nejsem ani trochu proti…" mrkl na mě šibalským pohledem. Utřela jsem si slzy a táhla ho do mého pokoje... Báječně jsme si užili odpoledne, víc se rozepisovat nebudu. Pak jsem hned usnula. Lauri vstal a tiše, velmi pomalu se oblékal. Chtěl se aspoň mrknout domů, vždyť si chtěl mámy užít co nejvíc. Měl radši otce, ale stejně. Opatrně scházel ze schodů. "Lauri.... Lauri? Lauri!" Anita se posadila a oblékla se. Doslova seskákala schody a vyběhla na ulici. Podívala se na křižovatku, hlasitě vykřikla, ale už slyšela jen skřípění brzd. Prudce jí vytryskly slzy. Rozeběhla se  rychle k němu. "Nééééé!!!!!!! Proboha nééé!!!" utíkala jsem, jak nejrychleji dokázala... Byl celý od krve! "Ne,Lauri ne!! Vydrž! Prosím vydrž!..." zoufale jsem k němu promlouvala... "A… A... Anitko, miluju tě..." obtížně řekl. "Lauri, já tebe přece taky... Vydrž, už volám sanitku!" Přes ty slzy jsem ani neviděla na mobil... "Chci... Abys věděla, že... Že... Pro mě moc znamenáš a... Vždycky budeš." "Lauri, nemluv, jako bys měl umřít!! Ty přece neumíráš!! Nesmíš umřít!!!! Máme toho ještě tolik před sebou..." "Anitko, ty to zvládneš... I... Beze mě... Jseš..“ Polkl. „…Jseš silná..." "Ne! Bez tebe už nic nepůjde!!" "A... A… Polib mě!" Na nic jsem nečekala a přisála se k němu... Jeho rty byli najednou zvláštní... Horké, ale jakoby stydly... "Řekni mým rodičům, že... Že... Že..." bolestivě zakašlal... "Že jsem vás měl moc rád... Tebe nejvíc." Tohle říkal se slzami v očích a já si začala uvědomovat, že je to asi poslední okamžik, kdy ho vidím... Chci křičet, ale nejde to... Obejmu ho, znovu políbím a podívám se mu do očí... "Miluju tě a vždycky budu..." "Já... Já vím..." s velkými obtížemi zašeptal a stiskl mou ruku a hned na to ji pustil... Ale ne sám od sebe... Plakala jsem, moc jsem plakala. Tohle nemohla být pravda, prostě nesměla! Ihned jak přijela sanitka a odvezla ho, i když už mu nemohla pomoct, běžela jsem, co jsem mohla k domu jeho rodičů. Bez zaklepání, čehokoli jsem vletěla rovnou do obýváku, kde byli oba jeho sploditelé. Jeho matka mě neznala, ale otec se ke mě přiřítil. "Co se stalo?!" "On... On je mrtvý... Je mrtvý.." vzlykala jsem a nemohla to ani vysvětlit. Neměla jsem na to sílu, ale nakonec jsem postupně ze sebe dokázala vysoukat celou tu událost i co říkal. Po měsíci po té strašné příhodě se jeho matka zhroutila, jeho otec začal pít a já? Já jsem zjistila, že čekám dítě... Byla jsem z toho úplně vyřízená... Má snad to maličké vyrůstat bez táty a s matkou, co má nervy jinde, než by je měla mít? Zaslouží si to?? Ne! Já za všechno, co se stalo, můžu... Kdybych hned neusnula nestalo by se to... Připravila jsem své maličké o tátu... Rozhodla jsem se: Vydáme se za ním!... Sešla jsem do kuchyně, otevřela šuplík a vytáhla z něj velký kuchyňský nůž... Jeden zářez, druhý zářez... Najednou jsem si uvědomila, že by tohle Lauri nikdy nechtěl... Ještě než se mi zatočila hlava a udělalo se mi špatně, jsem stihla vykřiknout na tátu: "Tati... Tati!!!" .... Probudila jsem se v nemocnici, máma mě držela za ruku a hladila po tváři... "Anitko, co jsi to udělala??" zeptala se mě zoufalým hlasem. "Mami, já... Já to nechtěla udělat, ale než jsem se rozhodla, bylo už moc pozdě..." "Naštěstí tě táta slyšel..." utřela si slzu... "Anitko, víš,že jsi těhotná?" najednou řekla... "Vím... A proto to děťátko budu vychovávat... Protože je Lauriho..." mamka se usmála, pohladila mě po tváři a odešla...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

TO REBECCA

(Lintu (autorka webu), 25. 1. 2008 18:38)

:)) ano, ano..:))

Mrtě krásný

(Rebecca, 18. 9. 2007 19:38)

Fakt se mi to líbilo....doufám, že všichni budem mít to štěstí a tenhle příběh budem jen číst, nebudem ho muset žít a stěma co milujem sny na plno snít;-)

Achjo....

(Adushka, 18. 9. 2007 18:46)

Proč to muselo skončit takhle??? :(

TO nalle23.4ly

(Lintu (authoress web), 22. 4. 2007 12:29)

jj holkám se povedla,ale je smutná,to souhlasím..

strasne

(nalle23.4ly(autorka), 21. 4. 2007 21:05)

toto je strasne smutne,citala som to snad 100-krat a stale ma nieco nuti si to precitat,pricom viem,ze to zapricini jedine-a to sidce to,ze sa rozplacem a budem tu revat...ale nepomozem si...to je strasne uz bez toho,ze ked si predstavim zeby sa to mojmu Laurikovi naozaj stalo...tak...tak..ja nemozem dalej prepacte...:(